Divadelní představení, které navštívila celá naše škola, bylo o hrdinech. Dnes je hrdinství taková zvláštní záležitost. Občas se přihodí, aniž by po něm člověk toužil nebo ho vyhledával. Jde o to být ve správný čas na správném místě a vědět jak se správně zachovat.
Jenže my jsme se divadelním představením přenesli do Prahy roku 1942. Je válka, ale nijak moc to neřešíte. Zkoušíte žít normální život. Radujete se, zpíváte, občas přemýšlíte o tom, co by mohlo být, kdyby se například zmenšilo fotbalové hřiště, a jak by se s ušetřeným pozemkem a lidmi dalo naložit. Sníte, protože to k mládí patří. A když se pak ozve zaklepání na dveře vašeho bytu, stále ještě si neuvědomujete, že byste se mohli stát hrdiny, o kterých jednou někdo napíše doku-fikci, bude se hrát na jevišti a diváci budou možná přemýšlet o tom, jak by se v podobné situaci zachovali. Měla jsem možnost slyšet názory dvou sportovních tříd. A potěšilo mě, že dokonce někteří měli potřebu si na internetu dohledat, jestli Aťa opravdu prozradil úkryt nebo Zelenka-Hajský spolkl kyanid.
Možná by bylo dobré občas zapřemýšlet o tom, jak je skvělé, že právě takové hrdinství nám už dnes nehrozí.